V rekordně krátké době vybudovala vlastní studio, založila BDSM fórum a objevila se  na profiscéně s poněkud nezvyklým pracovním jménem. Při vstupu do její mučírny osvětlené svícemi vás lehce zamrazí a záhy pochopíte, proč se této temně vyhlížející dámě říká Madam Bathory… 

Máš jednu z nejlepších pražských mučíren – co na to konkurentky, milují tě?

Nesmírně. Ty pražské – a vlastně i několik mimopražských – se přišlo podívat na prostory s možností si je pronajímat k lekcím. Většinou nepochodily… Vybírám si – stejně jako klienty. Některé z odmítnutých – nebo zpětně „vyhozených“ mi pak samou láskou dopomohlo ke kariéře falešnými a rozhodně ne lichotivými inzeráty, takže se o mně a mé mučírně BDSM komunita i veřejnost dověděla velice rychle. A protože antireklama je taky reklama, klientela se mi nečekaně rychle rozšířila, za což těmto milým dámám děkuji a srdečně je tímto pozdravuji.

Profi vyžaduje jiný přístup než privátní scéna. Jak dlouho ti obvykle trvá, než přijdeš na to, co má otrok rád? (Já svíčkovou, takže ten bič zas položJ

Krom toho, že jsem domina, jsem hlavně člověk, ale především žena! V dnešní době je zažitým pravidlem: „Zavolám domině, ona okamžitě přiskočí a udělí mi lekci podle mého gusta.“ U mne to tak nefunguje, musím mít na lekci čas a náladu. Pokud jedna z těchto věcí není, je zbytečné prosit a škemrat. Nestálo by to za nic. Pokud má někdo pocit, že já budu skákat, jak on bude pískat, ať se ke mně ani neobjednává.

Působíš dojmem, že sis už jako malá místo chrastítka hrála s důtkami…

Ano, dalo by se to tak říct... Byla jsem nevychovatelná a nezvladatelná, nikdy jsem neuznávala autority. Vždy si najdu něco, čím „autoritě“ ukážu, že není tím, co si myslí. Už jako malá jsem dokázala ovládat svého o tři roky staršího bratra, v tom smyslu, že většina her se odvíjela dle mých scénářů. To mi došlo až s odstupem času, jako dítě jsem z toho pochopitelně rozum neměla.

Kdy ses rozhodla stát se dominou?

První impuls přišel cca ve dvaceti letech. Prvotní podnět byl docela zvláštní. Stála jsem na zastávce nočního autobusu, na sobě koženou bundu a koženou dlouhou sukni – a oslovil mne nějaký mladík, že prý vypadám jako bohyně a zda bych mu nechtěla nafackovat. Což mne dost šokovalo – a taky rozesmálo. Do této doby jsem vůbec nevěděla, že nějaké BDSM existuje... Nicméně jsem s mladíkem dala řeč, mne věci a došlo mi, že to v podstatě částečně praktikuju v každém svém partnerském vztahu. Každý z mých partnerů byl nejen vychován k obrazu mému, a navíc mu vyhovovala podřízená role. Ovšem kámen úrazu byl, že s normálním partnerem, který v sobě nemá submisivní sklony, jdou hranice posunout jen na určitou míru. Pak mé vztahy končily rozchodem – s tím, že jsem panovačná a nesnesitelná. Díky onomu mladíkovi jsem se začala zajímat, co vlastně zkratka BDSM znamená a jak široké spektrum obsahuje. A zda jsem mu nafackovala? Ano, a ne jednou a nejen nafackovala. Vlastně díky němu jsem pochopila, jaké druhy mužů mám vyhledávat a co mě vlastně baví.

Jaké byly začátky?

Moje začátky v profisféře přišly jako blesk z čistého nebe. Začalo to tím, že jsem si pronajala fotoateliér, protože jsem fotografka. Po počátečních neúspěších s fotoateliérem, jehož provoz díky selhání lidského faktoru zůstal stát na mrtvém bodě, jsem se rozhodla předělat prostor na mučírnu. Zatím úspěšně… i díky pomoci mého přítele a díky submisivním přátelům, kteří za mnou docházeli na lekce ještě do mého bývalého bytu.

Co tě na tom nejvíc baví a naplňuje?

Tato otázka, ač se zdá velmi jednoduchá, je díky pestrosti BDSM složitá. Není to o tom, že by mne oslovovaly a bavily pouze vybrané praktiky, ale o tom, na co je zaměřen submisiv. Díky profisféře jsem se přesvědčila, že i praktika, která mne baví, se může stát velmi nudnou, pokud je nudný protikus a pokud jej to neoslovuje. Dokud jsem byla pouze v privátní sféře vybírala jsem si své submisivy na základě svých představ a své momentální nálady. Nyní je to tak, že mi zavolá klient, který by chtěl přijít na lekci, a já ho mnohdy musím odmítnout buď z časových důvodů, nebo na jeho praktiky prostě nemám náladu. Nejvíce mne na BDSM baví to, že většina submisivních mužů, podotýkám ne všichni, vědí, jak se mají chovat k dámě – ať už je to otevření dveří, podržení kabátu, případně nákupu květin či malých dárků jen tak pro radost. Svět by byl ideální, kdyby to zvládali všichni muži…

Baví tě ještě někoho „posubit“ jen tak pro radost?

Pořizovala bych si snad vlastní mučírnu, kdybych to nedělala pro radost? Každý, kdo v mé mučírně byl, vidí, že je budována a vybavována s láskou.

Jaký typ otroků ti nesedí?

Nikdy mi neseděl a sedět nebude tzv. hadr na podlahu. Z hadrů na podlahu člověk inteligenci nevykřeše. Z inteligenta naopak lze hadr na podlahu kdykoliv udělat. Nesnáším hloupost a předstíranou submisivitu.

Jak reaguje na tvou práci okolí?

Nemám důvod zpovídat se cizím lidem. Nikomu do toho nic není, co dělám či nedělám. Co se týče mých přátel a blízkého okolí, tak to vědí všichni, reagují na to pozitivně, leckdy to berou s humorem, fandí mi – a mnozí jsou ochotní přiložit ruku k dílu, pokud je potřeba cokoliv nového v mučírně vybudovat.

Jsou chvíle, kdy máš chuť hodit bič do žita?

Ano, pokaždé když, se přesvědčím o tom, že pro většinu lidí zkratka BDSM znamená Bohužel Doma Sám Masturbuji. Což jsou ti, kteří se objednají na lekci, lekci potvrdí a poté se bez jediného slova nedostaví. S tímhle přístupem jsem se setkala až v profisféře. Ano, to jsou chvíle, kdy mám chuť „hodit bič do žita“, neházet perly sviním, stáhnout se zpět do privátní sféry a věnovat se pouze těm, kteří o to stojí a se kterými je mi dobře.

Překvapí tě někdy klienti něčím neobvyklým?

Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Každý z nich je jiný, každý vyžaduje osobitý přístup a ke každému se váže jiný příběh. U mne je BDSM spíš psychologie. Opravdu mě překvapuje, kolik lidí je submisivně zaměřených,  jak se k tomu dostali a jak trnitá byla jejich cesta,  než dospěli k porozumění a k souznění s dominou.

Jak relaxuješ?

Nejlépe v sedle na dlouhé vyjížďce. Mým hlavním koníčkem jsou totiž koně – jejich výcvik, trénink jezdců a také hippoterapie. Mimoto mám ráda dobré filmy, spíše nekomerčního rázu – třeba tvorba Jana Švankmajera, staré poválečné filmy,  nebo film, který má co říct a nemá tuctový scénář.

-cass-